Odborný pohled

 

    Když dnes položíme dítě hned po porodu na břicho nebo do náručí matce, tak dítě vnímá svůj nový životní prostor pomocí své kůže, primárního smyslového orgánu člověka. Zážitek doteku v prvních hodinách, ale také mnoho týdnů a měsíců potom, ovlivňuje velice podstatně jeho růst a jeho kontinuální vývoj.

Tento důležitý faktor dnes bere vážně i věda, která říká, že dítě je ve své první životní fázi více nošenec než kojenec. V této rané periodě potřebuje nervová soustava jakoby "potravu" skrz podněty, které dítěti po porodu zprostředkuje úzký kontakt s tělem matky. Samozřejmě hodnotíme kladně kolostrum - první mléko, ale samo utišující sání je při prvním kojení bez pochyb přednější. Mocná a veliká je také potřeba matky, která chce být v tělesné blízkosti bytosti, která byla ještě před chvílí součástí jí samotné. Praktiky běžné během nastupující industrializace v minulém století, totiž téměř úplné oddělení dítěte po porodu od své matky, mají z dnešního pohledu velmi nepříznivé následky. 

    V prvním roce života získává dítě skrze tělesný kontakt s rodiči nebo s jinými pečujícími osobami jistotu a důvěru ke svému okolí. Dítě uvázáné k tělu rodiče pociťuje bezpečí svého bytí. Míra blízkosti k matce a hned po porodu i k otci, určuje tempo jeho fyzického a psychického rozvoje. Na těle rodičů může dítě své zrání koordinovat lépe než v postýlce nebo v kočárku. Ta stará rozšířená představa, kterou měli ještě i lékaři v minulých desetiletích - že kojenec potřebuje ke svému prospívání jen předepsané množství potravy a běžnou péči a v ostatním může být přenechán sám sobě - ta je dnes již dávno překonaná. Stejně jako hlas matky dává dítěti akustické podněty, které jsou třeba pro vývoj řeči, zprostředkovávají mu její prsa, její ruce a její prsty dotekové vjemy. Tak prožívá dítě na těle rodiče už brzy rovnováhu a navazuje bezprostřední kontakt s okolím. 

Dlouhodobá pozorování mnoha lidí potvrzují, že doteková stimulace matkou nebo otcem ovlivňují pozitivně fyzicky i psychicky růst a vývoj nošeného dítěte.

 

    Ať jsou to jakékoliv důvody, které vedou k tomu, že dnes mladé matky a otcové nosí své děti na svém těle, bylo by každopádně pošetilé tuto znovuobjevenou původní dimenzi lidství odložit jako módní výstřelek: Od konečného znecitlivění "civilizovaného člověka", ke kterému se nebezpečně rychle blížíme, je toto uspokojování tělesných a duševních potřeb možná symptomem pro začátek nového, lidštějšího vývoje. 

 

 

    Až donedávna a částečně i dnes platil novorozenec za nesamostatné stvoření vybavené jen několika málo schopnostmi. Čas měl trávit především jídlem a spánkem, aby tak dorostl do dítěte, které je schopné komunikovat. Ale i dítě, jehož tělesné potřeby jsou uspokojeny a které spí v samostatné, nehlučné místnosti, nemusí být vůbec spokojené. I právě probuzené dítě začne většinou plakat, jestliže o sobě dá nahlas vědět a nedostane od rodičů žádné potvrzení o jejich přítomnosti. Touha po přítomnosti nebo jen potvrzení přítomnosti pečující osoby přichází častěji, než je to rodičům racionálně pochopitelné; nezdá se totiž, že by děťátko obklopovalo něco jiného neuspokojivého. Klid a být sám je pro mládě patřící biologicky mezi typ "zůstávající v hnízdě" něco normálního a v žádném případě u něj nevyvolává strach. Lidské mládě se tím však znepokojí. Dítě není od přírody typem mláděte "v hnízdě", ale stalo se "kulturním" mládětem v hnízdě. 

    Lidské dítě dokazuje z perspektivy biologie chování i dnes svou sounáležitost s mláďaty typu nošenec. To vyplývá z jeho potřeby po přítomnosti osoby, která o něj pečuje. Hluboký spánek, kterým dítě spí, ačkoliv se s ním intenzivně hýbe a přestože prostředí je hlučné, dokazuje uspokojující účinek změn poloh, protože tyto signalizují přítomnost pečující osoby. 

    Centrum rovnováhy je část mozku, která začíná zrát nejdříve; pozitivní účinky hýbání s dítětem využívají různé kliniky k podpoře vývoje nedonošených nebo málo vážících dětí. V Chicagu byly inkubátory vybaveny vodními postýlkami, ve švédských klinikách se používají závěsné matrace. Srdeční a dechové potíže se vyskytly méně často, děti prospívaly lépe.
 

Nošení učinkuje na děťátko pozitivně různými způsoby. Když s ním někdo hýbe, je to pro něj znamení, že není samo a dává mu to pocit jistoty. Zároveň vzniká těsný tělesný kontakt. Ve své knize "Körperkontakt" popisuje Montague (1974), jak důležitou roli hraje tělesný kontakt pro vývoj dítěte.
 

Hunziger (1986, 1998) ukázal, že děti, které byly nošeny asi 4 hodiny denně, plakaly od třetího týdne života význačně méně než děti z kontrolní skupiny a v bdělém stavu byly delší dobu v dobré náladě, což je celkově dobré pro vývoj dítěte.

 

Anatomicky je dítě v kojeneckém věku přizpůsobeno statutu nošence. Poruchy pohybového systému ve smyslu známých předsudků, které by byly způsobeny nošením, nebyly zjištěny.
 

Během nošení se dítěti dostává mnoho pohybových podnětů. Nejenže může vnímat pohyb v prostoru, ale díky úzkému tělesnému kontaktu předává nosící osoba své vlastní pohyby těla resp. svalovou aktivitu přímo nožičkám dítěte, z nichž se přenáší na kyčle. Tyto pohybové podněty jsou pro vývoj dětských kyčlí přínosem, protože podporují jejich prokrvení. To je případ především při nošení na boku, ale i při nošení v pozici "obličeji k sobě".

Předpoklad: správné používání šátků. 

 

 

 

    Nejčastější argument proti nošení miminek je obava, že by se tak mohla poškodit páteř dítěte. Je to obava i rodičů, kteří jsou jinak nošení svých dětí nakloněni. Protože kdo dnes ví, jestli chudák dítě nebude mít za třicet let kvůli tomu bolesti páteře? 

    Za prvé existují proti tomu prosté zkušenosti. Všicni lidé, kteří dnes sedí s poškozenámi zády u ortopedů, leželi s velkou pravděpodobností jako miminka jak se slušelo a patřilo na zádech. A všechny Afričanky, které se zvednutou hlavou nosí své děti na zádech, strávily samy své dětství na zádech své matky. Všechny takzvané přírodní národy, které své děti nosí, jsou přece závislé na tom, aby jejich členové byli tělesně zdraví. Je velmi nepravděpodobné, že by pěstovali praktiky péče o kojence, díky kterým by celé řady lidí vyrůstaly s poruchami páteře.
 

Jaká existují lékařská hlediska?

    Při pohledu na dítě v šátku mnoho lidí zhrozí jeho kulatá zádíčka. Kdyby takhle seděl dospělý, měl by skutečně potíže s páteří. Ale tak, jako není třeba křivé nožičky dítěte narovnávat, aby rovně rostly, není třeba narovnávat jeho zádíčka dříve, než se budou narovnávat sama. Dítě strávilo přece mnoho měsíců stočeno dokulata v mateřském lůně. Když si někdo myslí, že po porodu je pro dítě narovnání páteře to jediné správné, tak má laickou představu. Dvojité zaoblení obratlů ve formě S se vytváří teprve postupně v průběhu motorického vývoje dítěte. 

Takto viděno je spíš ležení v postýlce nefyziologické, protože k narovnávání obratlů nedochází díky rostoucí síle svalů, ale díky gravitaci, proti které nemůže dítě v prvních měsících ještě nic dělat.
 

Jednomu je třeba předejít: aby se obratle dítěte stlačovaly. V děloze plavalo dítě v plodové vodě, obratle byly zakulaceny, ale ne stlačovány. Podmínka "beztíže" po porodu už ale není splněna. Tomuto nebezpečí lze předejít, když použijete šátek na nošení, který svou napjatou látkou působí jako podpora držení těla dítěte, takže namáhání obratlů se tak zabrání.

 

A proto ještě radu: vázat pevně! 

 

 

 

Děti, které matky nosí v šátku na boku nebo na zádech všude s sebou, se podle Dean a Geber vyvíjejí lépe než děti, které stráví většinu času v dětské postýlce. To platí stejně pro motorický, kognitivní a emocionální vývoj.

 

Dětští lékaři a ortopedové doporučují šátek na nošení dítěte z následujících důvodů:

• Při nošení vidí oči dítěte daleko více ze svého okolí. Tím dostává mozek víc podnětů ke svému vývoji.
• Díky pohybům matky jsou stimulovány veškeré receptory kůže, ale i orgány pohybu a rovnováhy. Každá změna těžiště vyvolává odpovídající reflexní činnost nervů a svalů.
• Intenzivní tělesný a oční kontakt s matkou nebo s otcem dává dítěti pocit bezpečí, jehož psychosociální působení má vysokou hodnotu.
• Nožičky dítěte, které sedí v šátku dospělému na boku, jsou anatomicky přesně v pozici, která je opimální pro zdravý vývoj kyčlí.

 

 

 

Dr. med. E. Bonet
 

    Nošení dětí na těle je podobné nošení v děloze (obklopenost, bezpečí, teplo,atd.). Nic není příliš těsné ani příliš volné. Stejně tak, jako chození matky v těhotenství nemá na páteř dítěte žádný negativní vliv, ani chození s šátkem neznamená pro dětskou páteř žádné nežádoucí následky. Kdo prohlašuje opak, musel by dětem zakázat i chodit, běhat, skákat, poskakovat a tancovat, protože tohle všechno představuje stálé "nárazy" do páteře.
 

Přesto existují kritické body pro nošení dítěte, kterým je třeba věnovat pozornost:

• Někteří rodiče nosí své dítě téměř nepřetržitě. Ale dítě i matka potřebují i čas klidu a odstupu.
• Váha dítěte zatěžuje tělo nosícího (svaly, vazy, páteř). Proto je dobré nosit dítě pravidelně od začátku, aby se vypěstovala kondice.
• Pozor při velké zimě. Vybavuji si jednoho otce, co se z něj "kouřilo", když se šplhal ve sněhu někam nahoru, a dítě na zádech mělo ledové nožičky.
• Pozor na materiál šátků a jiných pomůcek k nošení dětí. Nesmí obsahovat formaldehyd nebo jiné jedovaté chemikálie.

Ale i dětský kočárek má své nevýhody:

• Nehřeje.
• Houpe se nerytmicky. Když matka chce, aby dítě v kočárku usnulo, houpe ho jinak než při pouhé jízdě - rytmicky.
• Nabízí uchu jen nefyziologické zvuky.
• Obličej toho, kdo kočárek veze, je vzdálen příliš daleko (novorozenec vidí jen na vzdálenost 40 cm); když leží dítě na břiše, nevidí nic.
• Otec nebo matka nemají volné ruce.