Veronika Šulcová (nar. 1979), syn Matěj (9/2006) a Marek ( 8/2009)

 Vystudovala jsem angličtinu a tělocvik na FTVS, rok jsem pobývala pracovně v Irsku, a než k nám přišel syn Matěj, pohybovala jsem se v oblasti lidských zdrojů. 

Od malička jsem snílek a idealista, věřím v pohádky, dobro a spravedlnost, svět vnímám spíš ušima, nosem, hmatem a intuicí než zrakem..Nebudu si pamatovat vaši tvář, ale vaši energii, váš hlas a výraz očí určitě nezapomenu..

Odjakživa věřím v nesmrtelnost duše a živě si pamatuji okamžik, kdy mi rodiče vysvětlili, že jednou umřu a pak už nic nebude. Bylo mi tehdy nejvíc pět, a hodinu jsem probrečela v křesle. Ale stejně ve mně zůstal ukrytý pocit, že to s námi tady na Zemi není jen tak..

Zájem o duchovno se s přibývajícím věkem stupňoval, ačkoli celá moje rodina je ryze ateisticky orientovaná. Pak jsem ale na několik let usnula jako Šípková Růženka.. Vliv světa, společnosti, byznysu, médií a celé téhle uspěchané doby mě na čas uvěznil v Matrixu..

A hádejte, kdo mě přišel vysvobodit? Můj syn Matěj. 

Matýsek byl takový průkopníček. V době, kdy se narodil, jsem o mateřství nevěděla zhola nic. Velmi dlouho mi chybělo sebevědomí, měla jsem výčitky, že si Matěje beru do postele, že ho nosím na ruce, že ho nenechávám „vyřvat“, že ho kojím 8x za noc, že nechce hačat hodinu pasivně v sedačce a pozorovat okolí „jako ostatní normální děti“, že nechce spinkat na povel, že ho nechci nechat „bez dozoru“ v kočáře na dvoře a jít na kafe, a tak dále, a tak dále. Zkrátka – po velmi dlouhou dobu jsem se potácela kdesi mezi intuicí, emocemi, rozumem a touhou zavděčit se ostatním. Bylo to velmi vyčerpávající. Syn pokaždé vycítil, když se moje emoce a mé jednání dostaly do křížku, a v takových okamžicích mi uděloval důležité lekce. Vlastně byl takovým mým zrcadlem, jen jsem to dlouho nemohla pochopit.

 Postupně se učím naslouchat nejen jemu, ale i sobě,..a teď už i dalšímu miminku, které se k nám chystá v srpnu. Na Cipíska už čeká šátek a moje postel, náruč i mlíčko mu budou neustále k dispozici. 

Je to dlouhá, předlouhá cesta, ale potkala jsem na ní spoustu úžasných lidí, přečetla spoustu krásných knih a prožila spoustu emočně intenzivních chvil. Čím více „kilometrů“ mám za sebou, tím více práce se přede mnou otevírá a tím větší jistotu ve svém jednání získávám.

Kontakt: Veronika Šulcová, Lány